Ačkoliv neustále politické kotrmelce kazí jinak povšechnou okurkovou sezónu, dá se nadávat celkem pohodlně i na jiné věci, jako je třeba počasí. Správný moderní produktivní člověk ale pracuje od nevidím do nevidím, takže počasí ho v podstatě taky nezajímá. Když má moderní produktivní člověk (dále již jen MPČ) volno, chce si rovněž moderně užívat v moderním prostředí plném moderních vymožeností, jako jsou stánky s pivem, buřtem a/nebo zmrzlinou v nějaké turisticky atraktivní lokalitě, ideálně pak uvnitř naší vlasti (MPČ neoplývá potřebou umět cizí jazyk a proto se v cizině cítí - inu jako příliš velký cizinec). Jakožto občasný MPČ jsem vyrazil s rodinou do centra horských radovánek - Špindlerova mlýna. Na jednu stranu lze určitě obdivovat krásu našich nejvyšších hor, zejména v případě, že je vidět dále než na pár metrů díky mlze a dešti. Stezky jsou udržované, perfektně značené a vůbec se domnívám, že správa KRNAPu si může celkem oprávněně plácat po ramenou. Špindl samotný je sice dost drahá lokalita na všechno, ale úroveň služeb se v podstatě blíží alpským střediskům. Co se alpským střediskům neblíží je úroveň občerstvení například na Labské boudě, ceny tam ovšem alpské spíše převyšují. Zvláště tento efekt mně mate - vcelku chápu, že není nutné žíznivým a hladovým (av. provlhlým a promrzlým) turistům nabízet vířivku a masáž hned u vchodu, ale jak může láhev gambáče získat po několikakilometrové cestě autem do kopce získat čtyřnásobek svojí původní hodnoty, to je zarážející fakt. Mojí dobrou ženou mi bylo vysvětleno, že na horách je to normální a že když se mi to zdá moc, nemusím si tam to pivo dávat. To je samozřejmě pravda, nemusím si nic nikde kupovat, pohled může být ale i obrácený - proč nestačí obchodníkům "přiměřený" zisk, ale snaží se jít na hranu akceptovatelného? Kdyby prodávali pivo za 60, taky by ho lidé koupili. Dali by i 100? Nebo 150? Točené pivo pod eifelovkou taky stojí 7 eur, tak co. Pivo je ale asi špatný příklad, jeho cena je v Česku hluboko pod evropským průměrem, i když kvalitou vysoko nad. A i s cenou se postupně snaží obchodníci (např. na zmiňované Labské boudě) něco dělat a dotlačit cenu lahvového piva na 2-3 eura, což je ale už cena malého kartonu v Německu nebo Francii... Ale co, nemusím si to kupovat. Existují ale i jiné potřeby, které žijící člověk nemůže odkládat tak, jako pití piva. Zpoplatnění záchodů považuju za zločin, zvláště v oblasti, kde není možné najít hodiny daleko jinou alternativu. A chodit za keřík uprostřed první zóny národního parku je na hranici slušného chování a za hranicí zákona o ochraně přírody. Ale když musíš, tak musíš, tak si zaplať?

Měl by v tomto případě existovat princip toaletní solidarity. Smířme se s nehoráznou přirážkou na pivo výměnou za to, že každý může svobodně na záchod i v horách. Čtyřicet za pivo je pro mně psychicky stravitelnější s vědomím, že deset korun z toho jde na údržbu toalet a ekologickou likvidaci vzniklého odpadu. V tomto směru vivat Luční bouda, kde jsou toalety slušné a volně přístupné. Zřejmě už ale uvedený koncept zahrnutí ceny záchodů do nápojů implementovali. Ale po svém - pivo stojí 48 korun...

Původní záměr - každý den alespoň malý posun a krátký článek se hned od počátku příliš nedaří. Nicméně jsem se zařekl, že na sobě budu pracovat, tak se snažím se snažit. Možná že pojem zařekl je příliš ultimativní, dalo by se říct posunul jsem svoje pocity do stavu, kdy již není možné zachovávat status quo. Nechci si dávat příliš ambiciozní cíle, jejich dosahování je často provázeno značnou náročností a úspěch není zdaleka zaručen, což je poměrně demotivující. Takže:

Milý deníčku,

ačkoliv ještě neskončil, dnešní den je opět plný vzrušujících zážitků. Vlastně mám pocit, že každý den je plný zážitků, ale když se pak žena doma zeptá, co jsem dělal celý den, mám problém vygenerovat alespoň minutovou zprávu... Z toho plyne poměrně zajímavý a frustrující pocit, že ačkoliv jsem celý den pořádně nic nedělal, nepřipadám si odpočinutě. Moje žena následně (a z jejího pohledu naprosto oprávněně) kritizuje určitou nevoli k vykonávání jakýchkoliv dalších činností, jako je péče o děti, domácnost apod... Nejhorší je, že její stanovisko nahlodává moje skálopevné přesvědčení, že jsem extrémně zaměstnán prací pro blaho rodiny (společnosti, státu). Jediné, co mně ochraňuje před přiznáním si kruté pravdy, je poměrně slabá krátkodobá pamět, která dává rychle zapomenout na čas, strávený bezcílným mejlováním nebo (ještě bezcílnějším) hledáním důležitých informací na internetu. Trochu mne uklidňují výzkumy využití pracovní doby v Česku. Podle nich (už si nepamatuji zdroj, ale je to zaručeně pravda, bylo to internetu!) Češi tráví v práci enormní množství času, ale efektivně ji využívá skutečně jenom zlomek z nich. Zhusta zneužívají majetek zaměstnavatele k osobním aktivitám, spoustu času tráví sociálními interakcemi s kolegy a diskusemi o mimopracovních tématech. Méně květnatě řečeno prokecají spoustu času o koninách. Asi to bude tím, že u nás není zvykem striktně oddělit práci od osobního života. Zajímal by mně výzkum, kolik procent partnerských (tj. dlouhodobějších) vztahů vzniká mezi jedinci v té samé komunitě a kolik je interdisciplinárních. Stráví-li totiž člověk spoustu času povídáním s týmiž lidmi po nějaký úsek života, nutně si k nim vypěstuje blízký vztah, podobný partnerskému. Pokud se tyto suroviny (čas, uzavřený kolektiv, nutnost interakce) smíchají za přidání např. alkoholu, vznikne chemická reakce, vedoucí ke vzniku blízkého vztahu. Aspoň myslím a při pohledu kolem sebe se mi tento pohled jeví jako silně "evidence based".

Po nočním opojném zážitku - založení vlastních webových stránek, přišlo vystřízlivění. A vynořily se otázky, které měly být zjevně položeny před tím, než jsem stránky spustil. Pravda, vždy existuje možnost (alespoň doufám) na jejich zrušení a smazání.

Principiální otázka zní, co, jak a jak často budou tyto stránky obsahovat. Jakožto životní optimista a v podstatě náladový (někdy velmi) člověk, rozhodl jsem se promítat sem svoje nálady. Věřím, že by to mohlo být přínosem zejména pro moje okolí. Tím, že se vyjádřím tady, by mohlo dojít ke zmenšení tlaku uvnitř a tím razantně potlačit nebezpečí přetlakové exploze.. Hned jak jsem dopsal předchozí řádky, uvědomil jsem si, že je to výborný nápad (zmínil jsem svůj optimismus), který ovšem měla už asi spousta lidí (realismus, resp. poučený optimismus) a tím pádem to stejně nikdo nebude číst (pesimismus, finálně správný přístup).

Možná je tento blog post zbytečný, ale přece jen jsem formálně vzdělán v exaktních vědách a domnívám se tudíž, že každý projekt má mít nějaké zdůvodnění startu a definovanou vizi. Byť pravděpodobnost jeho úspěchu je mírně řečeno diskutabilní (jak říkám, optimista)...

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.